Smrt XVII. legie (Sci-fi povídka)

Stál tam sám a okolo něj se v prudkých poryvech větru míhala jemná zrnka pouštního písku. Bílá barva na jeho titanovém pancéřování se již dávno ztratila pod nánosy prachu a pod náporem nehostinného podnebí. Slunce prudce žhnulo a odráželo se od optických senzorů, které jako by tiše pozorovaly okolní nehostinnou krajinu. Stál tam a čekal. Trpělivě čekal, aby dodělal práci, kterou ještě nedokončil.

Cassidy se prodíral kupředu jen ztěžka. Svou čtyřkolku dávno nechal za sebou. Terén byl plný nerovností a skalních rozsedlin, takže si musel dávat velký pozor, kam našlapuje. Se svým vozítkem tam neměl šanci projet. Dalším nebezpečím byla obrovská spousta nevybuchlé munice, která číhala na každém kroku. Tu a tam z písku trčely části různých raket, které nikdy nenašly svůj cíl a jejichž autodestrukční zapalovač selhal. Teď tu, na jednom z bývalých bojišť Tauřanské války, ční k nebi jako ruce napůl pohřbených kostlivců a pomalu zapadají pouštním pískem. Zde, na planetě s pragmatickým názvem Abbot XCD14563, se té oblasti říkalo prostě Bojiště, protože bylo široko daleko jediné.

Poté, co se vyškrábal na nevysoký kopec, narazil na první vrak. Byl to lehký průzkumný transportér, který pravděpodobně dostal plný zásah protitankovou raketou, který ho otevřel jako obrovskou konzervu a převrátil na bok. Nahlédl dovnitř a trochu ho zamrazilo. V šeru vyhořelého a prachem pokrytého interéru zahlédl něco, co pravděpodobně kdysi bylo osádkou. Přestože od zničení vozidla uplynula řada let, hromada seškvařeného lidského masa, kostí a pogumovaných bojových obleků se v suchém horkém prostředí nerozkládá. Znechuceně se odvrátil a vypustil z plic vzduch s puchem zatuchlé spáleniny.

Za kopcem, na jehož vrcholu stál, se Bojiště začínalo mírně svažovat a přecházet do široké kotliny, kam až oko dohlédlo. V dálce rozeznával obrysy dalších a dalších pozůstatků různých válečných strojů, a tak se vydal tím směrem. Jak se přibližoval, zjistil, že zde musela být vyhlazena celá jednotka bojových mechů. Tito obrovští, 30 metrů vysocí roboti, se tu váleli jako obrovské loutky. Někteří měli vytrhané pancéřové pláty i končetiny v místech, kde došlo k zásahům do jejich kovových těl. Cassidy si pomyslel, že se pravděpodobně jednalo o jednotku, která byla při rozvinování do bojové formace zasažena těžkým dělostřelectvem, které napáchalo tuhle paseku.

Náhle si všiml, že nedaleko jeden z mechů pořád stojí. Když k němu došel, musel s údivem konstatovat, že se nezdálo, že by byl nějak viditelně poškozen. Jakmile však obešel jednu z jeho masivních nohou, zjistil příčinu toho, proč tu zůstal. Poté, co jednotku začalo drtit dělostřelectvo, pilot pravděpodobně zpanikařil, otevřel servisní průlez a snažil se utéct. Avšak jedna z jako břitva ostrých rozžhavených střepin ho dostihla a přesekla vejpůl. To, co z něj a jeho bojového obleku po těch letech zbylo, tu nyní leželo u jeho nohou. Špičkou boty opatrně rozhrabal tu nevábnou hromádku a najednou si všimnul , že z jedné z kapes vypadlo něco lesklého. Sehnul se, vzal to do ruky a protočil v prstech. Byla to malá kovová konzole s přístupovými kódy, které sloužily k identifikaci pilota a zprovoznění mecha.

Usmál se. Táta mu vždycky říkal, aby se nepotuloval po Bojišti. Měl o něj strach a tvrdil, že je to zlé místo, kde zemřely tisíce lidí. Cassidy na tyhle věci nevěřil a teď se mu to vyplatilo. Pokusí se mecha aktivovat a při troše štěstí si i trochu zařádit. Tohle ho vždycky lákalo, vyzkoušet si jaké to je, některý z těch strojů řídit. Rukama se zachytil na servisním žebříku, který byl ukotven na mechově noze, a obratně začal ručkovat nahoru. Prosmýknul se servisním poklopem dovnitř a zabouchnul ho za sebou. Ocitnul se v malinké místnosti, kde se nacházely masivní dvoukřídlé dveře a vedle nich na zdi poblikával terminál. Vyjmul z kapsy konzoli, kterou sebral mrtvému pilotovi, a terminál náhle ožil. Dveře se s tichým syknutím odsunuly do stran a jemu se naskytnul pohled na pilotní kabinu. Neváhal ani vteřinu a vrhnul se do velkého polstrovaného křesla, takže si ani nestačil všimnout, jak za ním dveře opět zapadly. Uvelebil se v křesle a začal prozkoumávat pulty před sebou. Před ním se rozkládala řada potemnělých obrazovek a jedna, na které v levém horním rohu pravidelně blikal zelený kurzor. Na pultu pod blikající obrazovkou si všimnul malého otvoru a zkusil do něj zasunout konzoli, která s tichým zavrčením zajela dovnitř.

Mechem jakoby projel elektrický imuplz. Obrazovky ožily a začaly přenášet pohledy venkovních sezorů. Klimatizace se rozhučela tím, jak narostl její výkon. Na obrazovce, kde předtím blikal kurzor, začaly ujíždět dlouhé řádky kontrolních hlášení, které Cassidimu nic neříkaly. Až pojednou se zastavily a objevil se nápis "Všechny systémy - funkční. Reaktor na 37% výkonu. Mech připraven k činnosti.".

Z palubních reproduktorů v pilotní kabině se ozval kovový hlas: "Vítejte zpět, seržante první třídy Roberte L. Moore, osobní číslo NG145682, starší pilote roty Delta XVII. legie! Jste to Vy, pane? Nepoznávám Vás. Dlouho jste tu nebyl, pane."

Cassidy byl jako na jehlách: "Ovšem, že jsem to já! Jsem rád, že tě zase slyším."

"Proč jste mě opustil, pane? Proč jste mě tu nechal tak dlouho čekat? Stojím tu již 7 let, 153 dní, 8 hodin a 24 minuty od našeho posledního setkání. Okolo mě vybuchovaly střely a já se sám sebe ptal, proč jste na mě zapomněl."

"Ale já na tebe nezapomněl, jen jsem musel na nějakou dobu odejít a zase jsem se pro tebe vrátil!" snažil se Cassidy na sobě nedat znát nervozitu. Ale ruce se mu začínaly potit, přestože klimatizace pracovala na plné obrátky.

"Pane, já na Vás také nezapomněl a stále jsem na Vás, celou tu dobu, myslel. Opustil jste mě, svého spolubojovníka, a nyní jsem nucen dodělat svou práci, ve které jste mě přerušil!" 

Cassidy málem vypadl z křesla, když na obrazovkách uviděl, jak se samovolně začala zvíhat jedna paže mecha, na které byl namontován plazmový kanón. Zuby mu začaly cvakat a celým tělem mu začal probíhat nervový třas.

"Já nejsem seržant Moore!!! To jsem si jenom vymyslel!!!", ječel hystericky a jeho řev se rozléhal po celé pilotní kabině, až začal přecházet v usedavý pláč.

To již ale obrazovky zabíraly obrovské ústí plasmového děla a hlas, nyní již temný a hrozný, prohlásil: "Nechci tu již být sám! Doděláme svou práci a zůstaneme navždy spolu - tak, jak se na  spolubojovníky patří!"

Kdyby někdo v té pustině, kromě Cassidyho, byl, mohl by spatřit nádherný modrozelený energetický zášleh, jehož zaburácení se odrazilo od všech skal v okruhu deseti mil. Zaburácení a potom nic než jen šum větru, který dál unáší písečná zrnka.

Dočkal se a dodělal svou práci.