"Agresivní" NATO a "pacifistická" Varšavská smlouva

Komunisté v České republice neustále kritizují současné zahraniční vojenské mise, které Česká republika vysílá do zemí ve kterých se odehrává nebo v nedávné době odehrával ozbrojený konflikt. Mnozí z nich tvrdí, že je to z toho důvodu, že se Česká republika v roce 1999 stala členem NATO a to nás do těchto vojenských „dobrodružství" nutí. Neustále se snaží poukázat na agresivitu a imperiální politiku NATO, zatímco doba našeho členství v bývalé Varšavská smlouva je v jejich podání vykreslována jako jakási mírová iniciativa a bohulibá pacifistická seance. Kromě tohoto nesmyslu také s oblibou vykládají, že komunistické Československo, které bylo zakládajícím členem Varšavské smlouvy, se nikdy před rokem 1989 žádných zahraničních vojenských misí neučasnilo. Naši vojáci prý seděli na hranicích a "bděle střežili klidný spánek našich dětí" před "krvelačnými imperialisty". Sovětský svaz (který byl bez diskuze hegemonem Varšavské smlouvy) prý po naší zemi, ani jiných členských zemích, žádné zahraniční mise nepožadoval. Lež! O tom, jak taková vojenská „dobrodružství", „mírové" intervence a „pacifističtí" vojenští poradci vypadali se dočtete níže.

ETIOPIE

Socialistické Etiopii poskytnul Sovětský svaz a další komunistické země (včetně Československa) od roku 1977 do roku 1984 vojenskou pomoc ve výši 4 miliard USD. Kromě této materální pomoci vyslaly tyto země do Etiopie své vojenské poradce - v roce 1981 se jednalo o 1900 vojáků, zatímco v roce 1984 jejich počet stoupl na 2600. Zároveň od roku 1977 do roku 1984 vystudovalo vojenské školy v komunistických zemích střední a východní Evropy více než 1600 etiopských důstojníků.

V roce 1977 došlo k velice kuriozní situaci o které se „papalášům" v Moskvě zřejme nesnilo ani v jejich nejhorších snech. Socialistické Somálsko (které bylo také příjemcem „bratrské" vojenské pomoci komunistických zemí) zaútočilo na socialistickou Etiopii a z velké části obsadilo pohraniční provincii Ogaden. Moskva se snažila o uklidnění situace, neboť se její a další východoevropští poradci dostali do nezviděnihodné situace - bojovali na obou stranách fronty proti sobě!!! Jednalo se zejména o vojenské piloty, kteří se účastnili přímých bojových akcí a předpokládá se, že došlo k několika vzájemným sestřelům a umrtím. Poté, co se situaci nepodařilo Sovětům diplomaticky uklidnit, stáhli své vojáky ze Somálska a vsadili na Etiopii. Aby pomohli zastavit somálskou ofenzívu v Ogadenu, nasadil Sovětský svaz masově své vojenské dopravní letectvo k přepravě tisíců kubánských vojáků, kteří plnili svou „internacionální povinnost" na jiném africkém bojišti - v Angole a Namibii. V průběhu roku 1977 Sověti letecky a námořně přepravili do Etiopie přes 17 000 kubánských vojáků, kteří se účastnili bojů proti Somálcům. Domů se kubánský kontingent vrátil až v roce 1989. Celkem stála tato „bratrská" pomoc životy 400 kubánských, 33 sovětských a neupřesněný (a pravděpodobně již nikdy nezjistitelný) počet dalších východoevropských (zejména východoněmeckých) vojáků.

Sovětské vojenské dopravní letouny An-12 vyfotografované v listopadu 1977 na letecké základně Debre Zelt v Etiopii.

LYBIE

Československá lidová armáda se účasnila zahraniční mise v Lybii v 70. a 80. letech 20. století v rámci utajované operace „Akce L" (L jako Lybie). Této mise se účastnily stovky českých a slovenských vojáků z povolání i základní služby (Ano! Byli tam i „záklaďáci", zejména v roli technických specialistů, spojařů, tlumočníků atd.). Možná jsou i mezi čtenáři někteří pamětníci. Úkolem našich vojáků bylo v roli vojenských poradců nauči armádu Muhamara Khadaffího obsluhovat zbraně které mu Československo dodalo. Nutno dodat, že za naprostou většinu vyvezených zbraní nebylo nikdy zaplaceno...

Ve výše zmíněném období vyvezl Sovětský svaz do Lybie zbraně a vojenskou techniku za 4,6 miliard USD, Československo za 875 milionů USD, Čína za 320 milionů USD a Polsko za 300 milionů USD. Vývozním artiklem „mírového" československého průmyslu se staly zejména tanky T-55, dělostřelecké systémy a letouny L-29 Delfín, L-39 Albatros a MiG-21.

ANGOLA

Komunistická vojenská pomoc „lidově demokratické" Angole (která nebyla ani lidová, ani demokratická) začala proudit do země v 60. letech 20. století. Jednalo se však (zatím) pouze o utajovanou a omezenou pomoc. Daleko intenzivněji se komunistické státy zapojily v 70. a 80. letech.

Největším sponzorem „požáru komunistické revoluce" v Angole a Namibii se stal Sovětský svaz a Kuba. Zatímco Sověti dodávali převážně vojenskou techniku a zbraně, Kubánci přispěli zejména „potravou pro děla" - pro Fidela Castra, bezcennými životy svých vojáků. Kubánská intervence v Angole začala v roce 1975, kdy tam byla vyslána první skupina 100 vojenských poradců. Do roku 1976 se již v Angole nacházelo 36 000 kubánských vojáků. Do roku 1991 bylo zabito okolo 10 000 kubánských vojáků a 11 sovětských poradců.

Československo přispělo zejména vysláním vojenských poradců, civilních expertů a vývozem značného možství ručních zbraní (samopaly vz. 24, 26 a 58, kulomety vz. 59) a protipěchotních a protitankových min. Není třeba dodávat, že množství těchto československých min do dnešních dní zabíjí a mrzačí angolské civilisty, dlouho poté, co válka skončila. Takový "dáreček" našich komunistických "papalášů" k rozvoji Afriky...

V Angole bylo nasazeno několik tisíc sovětských, východoněmeckých a rumunských vojenských poradců. Na fotografii jsou zachyceni zajatí sovětští důstojníci, kteří byli sestřeleni se svým vojenským dopravním letounem An-26 v roce 1980.

Sovětští vojenští poradci v Angole v roce 1981. Fotografie byla nalezena u jednoho z nich jihoafrickými vojáky poté, co oba padli v boji.

prapočík Nikolaj Fjodorovič Pestretsov - sovětský vojenský poradce zajatý v Angole v srpnu 1981.

Další „mírové" operace, kterých se účastnili vojáci Varšavské smlouvy:

Válka v Koreji 1950-1953

Válka ve Vietnamu 1959-1975

Arabsko-izraelská válka 1956, 1967, 1973

Válka v Afghánistánu 1979-1989

Okupace Maďarska 1956

Okupace Československa 1968

a další...