Socialistické Československo sehrálo neblahou úlohu země, která v zájmu „světové revoluce“ školila nebo poskytovala útočiště množství protizápadně orientovaných zahraničních teroristů. Tuto úlohu sehrávalo zejména Federální ministerstvo vnitra (dále jen FMV) a jeho prostřednictvím Státní bezpečnost (dále jen StB).
První partyzány a teroristy pro africká a asijská „národně osvobozenecká hnutí“ začala StB školit od podzimu 1959. V 60. letech 20. století probíhal v tehdejším Československu výcvik asijských a afrických teroristů pod vedením 1. správy (politické rozvědky) FMV. Kromě toho pracovníci 1. správy FMV působili jako bezpečnostní poradci a instruktoři v Mali, Guineji, Kongo-Brazzaville, Portugalské Guineji a na Kapverdských ostrovech. Později navázali styky s představiteli Fronty za osvobození Mosambiku (FRELIMO) a levicového odboje v Kamerunu, který vedla organizace UPC. Rovněž pomáhali cvičit a vyzbrojovat kurdské partyzány, kteří působili na území Turecka.
Do dubna 1968 proběhlo v Jílovém u Prahy a na Slapech více než 40 různých kurzů, kterých se zúčastnilo 254 frekventantů z 11 afrických a 2 asijských zemí. Z těchto kurzů bylo 23 kratších než půl roku, 13 půlročních a 5 delších než půl roku. Celkem trvaly 178 měsíců, tedy 5256 výukových dnů. Odkud frekventanti přijížděli? Guinea jich vyslala 45, Keňa 32, Irák 28, Tanzanie 24, Uganda 18, Kongo-Brazzaville 8, Indonésie 7, Angola 6 a Zanzibar 2. V roce 1968 byly připravovány půlroční kurzy kontrarozvědky pro komunisty z Angoly, Portugalské Guineje a Ugandy. Vyřizovaly se žádosti ze Zambie a Konga-Brazzaville. Tyto aktivity však skončily vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa a k obnovení kurzů došlo až v roce 1975.
Země "socialistického společenství" podporovaly řadu afrických i asijských „národně osvobozeneckých hnutí“ a politiků (jako např. Nelsona Mandelu), kteří se později touto minulostí raději nechlubili.
Po obnovení školení dosáhly požadavky na výcvik teroristů „národně osvobozeneckých hnutí“ takového rozsahu, že FMV muselo počátkem 80. let přijmout dokument nazvaný „Koncepce pomoci a spolupráce s rozvojovými zeměmi na léta 1981 až 1986“. Vzhledem k nárůstu počtu frekventantů těchto kurzů (které vybíralo mezinárodní oddělení ÚV KSČ), došlo k 1. květnu 1982 ke vzniku Ústavu zahraničních studií Vysoké školy SNB (na bázi bývalé Praporčické školy SNB) v Zastávce u Brna. Tímto školícím a výcvikovým zařízením (s krycím jménem „Přístav“) prošla řada osob z Nikaraguy, Sýrie a zejména Afghánistánu (přes 400 osob) a Palestiny (přes 130 osob). Mezi Palestinci, kteří se v Československu pohybovali, nechyběl ani nechvalně proslulý terorista Abú Nidál. V Zastávce u Brna neprobíhal výcvik samotných teroristů provádějících akce, ale osob zajišťujících jejich podporu (velitelů, plánovačů, sledovačů, ochránců, spojařů, šifrantů atd.) a veškeré aktivity zde již údajně probíhaly na čistě komerční bázi (výcvik si cizí státy a hnutí platily). Vedoucí funkcionáři StB, přes veškeré sympatie, ale těmto cizincům nevěřili a snažili se jejich organizace infiltrovat vlastními agenty. Některé frekventanty se StB podařilo naverbovat, ale využitelnost jejich zpráv byla obvykle velice nízká.
Československo rovněž prodávalo řadě „národně osvobozeneckým hnutím“, jejichž příslušníky StB cvičila, zbraně a další vojenský materiál. Například v roce 1984 nakoupili Palestinci 110 kusů samopalů vz. 61 „Škorpion“. Rovněž získali pistole, munici, aparatury pro tajný odposlech a šifrovací materiály. Teroristé si zvláště oblíbili plastickou trhavinu Semtex, které získali přes 1 000 tun. Ještě v prosinci 1988 souhlasilo vedení FMV s dodávkou 200 kg Semtexu a 1 000 kg klasické trhaviny Tritol do africké Guineje.
Pikantním závěrem celé této tajné československé anabáze byla skutečnost, že poslední Palestinci (cvičení jako osobní ochránci předsedy OOP Jásira Arafata) odjeli 2 dny před tím, než v srpnu 1990 dorazila do Zastávky u Brna kontrolní komise z FMV.
Etiopský diktátor Mengistu Haile Mariam - od roku 1987 nositel nejvyššího československého vyznamenání, Řádu bílého lva.
Zdroje: PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách (1961-1989) díl IV
