Po dobu 24 hodin denně a 7 dní v týdnu se v průběhu Studené války
nacházelo ve vzduchu 12 strategických bombardérů U.S. Air Force. Na
jejich palubách, v zapečetěných obálkách, se nácházely mapy, satelitní
snímky a šifrovací tabulky. A v jejich útrobách to nejdůležitější -
vodíkové bomby, připravené kdykoli rozpoutat jadernou Apokalypsu.
Jejich cíle - v Sovětském svazu. Jejich návrat zpět v případě války -
nemožný.
Osádky letounů, držící tuto nepřetržitou hlídku, byly součástí "flotily" více než 1500 bombardérů Strategic Air Command (SAC; Velitelství strategického letectva), připravených provést jaderný úder proti cílům na území SSSR. Američtí vojenští plánovači však měli (oprávněnou) obavu o schopnost letounů SAC přežít jaderné údery sovětských mezikontinentálních balistických střel. Zatímco v případě sovětského preventivního útoku by let sovětských střel ke svým americkým cílům trval maximálně 30 minut, americkým bombardérům by tato doba stačila sotva pro vzlet a opuštění základen.
Řídící sál velitelství SAC na letecké základně Offutt
Program nepřetržitého leteckého hlídkování byl zahájen v roce 1958 operací Head Start (Náskok), na níž v roce 1961 navázala operace Chrome Dome (Chromová kopule). Tento program zahrnoval nepřetržité hlídkování amerických strategických bombardérů, plně vyzbrojených jadernými zbraněmi, ve vymezených prostorech. Jakmile jedné skupině 12 letounů končila hlídka, její místo okamžitě přebírala jiná dvanáctičlenná skupina. Hlavními hlídkovacími oblastmi byly: Grónsko (pro útok na SSSR přes Severní pól), Středozemní moře (pro útok na západní a jižní část SSSR) a Tichý oceán mezi Aljaškou a Japonskem (pro útok na východní část SSSR). Poslední hlídkovací oblastí bylo okolí základny Thule (v Grónsku), kde se nacházel radar včasného varování, který měl sloužit k odhalení případného sovětského preventivního úderu proti USA.
Letové trasy operace Chrome Dome
Osádky strategických bombardérů prodělaly týden před plánovaným startem předletovou přípravu a v den samotného startu následovala tříhodinová předletová kontrola letounu. Kapitán letounu mezitím převzal od zpravodajského důstojníka uzamčený kufřík s zapečetěnými obálkami obsahující mapy tras, informace o přidělených cílech a klíče k odjištění bezpečnostních pojistek vodíkových bomb. Kapitán se zpravodajským důstojníkem otevřeli kufřík a po té, co podle seznamu zkontrolovali obsah, ho znovu uzamkli. Kapitán následně kufřík místil do pilotní kabiny letounu, kde ho připevnil řetězem a zámkem. Start letounů k "jaderné hlídce" byl denně plánován na 10:00 dopoledne (aby se osádky dostatečně vyspaly a netrpěly brzkým vstáváním).
Osádka nastupuje do bombardéru B-52 Stratofortress vyzbrojeného střelami AGM-28 Hound Dog.
Služba letců SAC byla nudná - za 24 hodin měli uletět přibližně 17 500 km (s doplňováním paliva za letu) stálou rychlostí přes 700 km/h (při tom se vyvarovat prudkých zatáček a manévrů z důvodu snížení spotřeby paliva) a vyčkávat na případný povel k útoku. Po dobu letu si osádky snažily krátil dlouhou chvíli čtením knížek a časopisů a ti členové, kteří mohli, se střídali a pospávali zachumlaní do spacích pytlů na studené pogumované podlaze. Kdo chtěl, mohl si ohřát konzervovanou stravu a najíst se.
Startující "Bé-padesátdvojka" s motory na plný výkon.
Po celou dobu letu byly osádky ve spojení s velitelským letounem EC-135C Looking Glass, který se pohyboval po vlastní trase nad územím USA. Velitelský letoun, na jehož palubě se nacházel minimálně jeden generál U.S. Air Force, měl sloužit v případě zničení velitelství SAC jako záložní velitelské stanoviště. Letouny Looking Glass se střídaly v dvanáctihodinových směnách a startovaly z letecké základny Offutt v Nebrasce.
V případě vydání povelu k útoku bylo nezbytné provést řadu kontrolních úkonů, které snižovaly možnost náhodného rozpoutání jaderného konfliktu na minimum. Povel byl v letounu signalizován sérií čísel a písmen (kód), které se zobrazily na konzoli v pilotní kabině a zároveň se rozezvučel akustický signál. K ověření signálu kapitán a další dva členové osádky (obvykle druhý pilot a navigátor) rozpečetili obálky s autentickým kódem, který nařizoval provést útok. Pokud se přijatý kód shodoval s kódem v obálce, rozpečetil kapitán další obálku, ve které se nacházely informace o (primárních a sekundárních) cílech a jejich podrobné mapy. Tyto dokumenty následně předal navigátorovi, který zahájil navádění letounu na let do hloubi SSSR. Mezitím se další dva členové osádky přesunuli průlezy do pumovnice, kde rozlomili bezpečnostní pečetě a s pomocí klíčů odjistili pojistky (čímž došlo k aktivaci elektrických obvodů) vodíkových bomb nebo řízených střel. Začala mise, ze které nebylo návratu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
P.S. V průběhu let 1958 - 1991 (kdy program nepřetržitého leteckého hlídkování existoval) došlo minimálně ke 3 leteckým nehodám, při kterých došlo ke ztrátě, zničení nebo poškození jaderných zbraní, které se nacházely na palubách zničených letounů - v Kalifornii v roce 1961, ve Španělsku v roce 1966 a v Grónsku v roce 1968. Definitivní tečku za érou Studené války učinil prezident George H. W. Bush, když v listopadu 1991 nařídil konec "jaderné hlídky".
