Tajné zbraně 20. století (3. část)

Pokud byste, ve své době, znali tyto informace, pravděpodobně by Vás čekal trest smrti nebo dlouholeté vězení za špionáž. Tehdy se totiž jednalo o přísně utajované zbrojní projekty na jejichž vývoj a výrobu byly vynaloženy obrovské finanční prostředky. Pokusme se poodhalit roušku tajemna a vstoupit do světa racionálního výzkumu i šílených vědeckých teorií.

Tento článek je pokračováním série, ve které se Vám, v krátkosti, budu snažit zprostředkovat nejzajímavější a nejkurióznější zbrojní projekty minulého století. Vesmírná stanice 17F19DM Skif-DM (SSSR) Bezpilotní vesmírná stanice 17F19DM Skif-DM (17Ф19ДМ Cкиф-ДМ) byla tajným projektem, který měl být sovětskou odpovědí na americký program Strategické obranné iniciativy ("tzv. "Hvězdných válek"). Program "Hvězdných válek" byl zaměřen na vytvoření sítě obranných družic, které budou schopny již ve vesmíru (v případě zahájení války mezi USA a SSSR) detekovat přilétající sovětské mezikontinentální balistické střely a okamžitě je ničit pomocí vlastních laserů nebo samonaváděcích protiraketových střel. Úkolem Skifu-DM bylo kroužit po oběžné dráze okolo Země a, v případě potřeby, zaútočit na americké průzkumné i obranné družice a zničit je. K tomuto účelu měl být  hlavní zbraní Skifu-DM laserový kanón.  Vývoj Skifu-DM byl zahájen v červenci 1985 a jeho umístění na oběžnou dráhu se mělo uskutečnit pomocí raketoplánu Buran (za pomoci lidské posádky) na podzim 1986. Jelikož v té době nebyl ještě Buran dokončen, bylo rozhoduto, že jeho umístění ve vesmíru proběhne automaticky, pomocí rakety Eněrgija. Z tohoto důvodu byl nakonec Skif-DM vypuštěn až 15. května 1987 pod krycím názvem Poljus (Полюс) a zástěrkou, že se jedná o civilní družici. Přestože Eněrgija vynesla Skif-DM do vesmíru, při manévru na oběžné dráze došlo k poruše korekčních motorů a celý komplex se zřítil do vod  jižního Tichého oceánu.

Eněrgija a Skif-DM připraveny ke startu na kosmodromu Bajkonur. Skif-DM byl pro veřejnost vydáván za bezpilotní vesmírnou stanici Poljus projektu Mir. Jeho černé maskování (které mělo zamezit optickému a radarovému pozorování ze Země) a atypický tvar však poukazovaly na pravý účel. Protidružicová střela ASM-135 ASAT (USA) Již koncem 50. let si USA začaly uvědomovat nebezpečí sovětského družicového průzkumu nad vlastním územím. Z tohoto důvodu začaly urychleně vyvíjet protidružicové střely, které by mohly být vystřelovány ze stíhacích nebo bombardovacích letounů. Zpočátku byly vyvíjeny střely s jadernými hlavicemi, neboť malá přesnost naváděcích systémů neumožňovala přímý zásah. V roce 1979 však technologie pokročila natolik, že bylo možné zahájit vývoj řízené protidružicové střely s infrčerveným naváděním na cíl, nazvané ASM-135 ASAT (Anti-SATellite) . Tohoto úkolu se ujala firma LTV Aerospace, která do roku 1985 vyrobila 15 těchto střel (původně U.S. Air Force požadovala 112 střel). Dne 13. září 1985 došlo k zkušebnímu použití, při kterém pilot major Wilbert D. Pearson s letounem F-15A Eagle zničil vyřazenou  americkou družici Solwind P78-1 (která se pohybovala na oběžné dráze, ve výšce 555 km nad zemským povrchem). K odpálení došlo v příkrém stoupání, při nadzvukové rychlosti. Palubní počítač letounu byl již na zemi naprogramován údaji o předpokládané dráze cíle a průhledový displej byl přizpůsoben tak, aby pilotovi ukazoval ideální trajektorii letu. Po vypuštění byla střela řízena dálkově na základě informací z letounu, a to až do oddělení druhého stupně. K tomu došlo zhruba ve výšce mezi 80 a 100 kilometry, tedy při opuštění toho, co lze ještě nazývat atmosférou. Druhý stupeň střely se dále naváděl samostatně pomocí výkonného pohyblivého infračerveného čidla. Byl stabilizován rotací a pro úpravy kursu používal 63 malých raketových motorů s krátkým jednorázovým zážehem. Druhý stupeň nenesl bojovou hlavici. Cíl byl ničen kontaktním zásahem, který měl při rychlosti přes 6 500 metrů za sekundu  naprosto destruktivní účinek.

Odhoz ASM-135 ASAT ve výšce asi 24 400 metrů, z letounu F-15A Eagle. Za okamžik dojde k zažehnutí raketového motoru a střela se vydá na svou smrtící pouť k cíli.  Mezikontinentální balistická střela R-36-O (SSSR) O existenci mezikontinentálních balistických střel R-36 se západní svět dozvěděl v roce 1967, při příležitosti vojenské přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě, kde byly poprvé veřejně představeny. Daleko větší šok však západní analytici zažili, když se dozvěděli o tom, že SSSR zkouší tzv. "dílčí orbitální bombardovací systém" (Fractional Orbital Bombardment System - FOBS). Tento systém byl založený na tom, že modifikované střely R-36-O (O jako Orbitaľnaja) vynesou na velmi nízkou oběžnou dráhu kolem Země samostatně manévrující jaderné hlavice, kde je "zaparkují". Takto "zaparkované" a připravené hlavice mohly jistou dobu kroužit po své dráze a v určitou chvíli (na povel operátorů z řídícího střediska nebo v predprogramovanou dobu) vstoupit zpět do zemské atmosféry a provést útok proti konkrétnímu nepřátelskému cíli. Výhodou takového řešení bylo to, že střely nemusely ke svým cílům, na území USA, letět nejkratší cestou (přes Severní pól), ale ale útoky mohly být vedeny prakticky z jakéhokoli směru a v jakoukoli dobu. Od prosince 1965 do srpna 1971 provedl SSSR celkem 24 zkušebních odpalů střel R-36-O - část z nich nesla cvičné hlavice, které (pro veřejnost vydávané za družice třídy Kosmos) umístily na oběžné dráhy v oblasti středního Tichého oceánu. V letech 1969 - 1974 byl 18 ostře nabitými střelami R-36-O vyzbrojena 98. strategická raketová brigáda Sovětské armády, než došlo v letech 1982 - 1984 (na základě smlouvy SALT II , mezi USA a SSSR) k jejich deaktivaci a následné likvidaci.

Odpal mezikontinentální balistické střely R-36 ze zodolněného raketového sila.

Pokračování příště...

V závěrečných dvou dílech (4. a 5. díle) se podíváme hlouběji do historie - na 2. a 1. světovou válku.

Další díly seriálu naleznete zde: 

Tajné zbraně 20. století (1. část)

Tajné zbraně 20. století (2. část)

Tajné zbraně 20. století (4. část)

Tajné zbraně 20. století (závěrečná část)