Islámští dětští bojovníci aneb nepotrestaný válečný zločin Iránu

V průběhu irácko-iránské války uskutečnil islamistický režim v Iránu jeden z nejodpornějších zločinů proti vlastnímu národu - odvedl do vojenské služby a nasadil do bojů desetitisíce malých chlapců ve věku 12 - 18 let. Většina z nich posloužila jako „potrava pro děla" a „živé minohledačky", když je jejich bezohlední velitelé nahnali do minových polí, aby vyčistili cestu pravidelným jednotkám, které postupovaly do útoku za nimi.

V roce 1979 proběhla v Iránu islámská revoluce, která svrhla vládu neoblíbeného, ale nábožensky umírněného šáha Mohammeda Rezy Pahlavího a nahradila ji islámskými náboženskými fanatiky v čele s ajatolláhem Chomejním, který se do Iránu vrátil ze svého exilu ve Francii (z nějakého neznámého důvodu miluje Evropa  islamisty a ráda jim poskytuje útočiště).

V roce 1980 se rozhodl Saddám Hussajn chopit příležitosti (iránské ozbrojené síly byly, po personálních čistkách které následovaly revoluci, ve stavu totálního rozkladu) a hodlal vyřešit dlouhotrvající územní spory mezi Irákem a Iránem jednou provždy. Dne 22. září 1980 překročila irácká vojska iránské hranice a zahájila ofenzívu s cílem zmocnit se zejména ropných polí v oblasti Chúzestánu (Arabistánu). Tím by došlo k ekonomickému zhroucení Iránu (který byl na vývozu ropy závislý) a kolapsu teokratického režimu v Teheránu. Ten byl totiž Saddámu Hussajnovi velmi nebezpečný tím, že se pokoušel o radikalizaci iráckých šíitů a „vývoz" islámské revoluce do Iráku.

Zfanatizovaný dav při projevu ajatolláha Chomejního, na fotbalovém stadionu v Teheránu.

Po počátečních úspěšných iráckých ofenzívách, zejména v oblasti řeky Šátt Al Arab a dobytí měst Abadán a Chorramšáhr, se válečné štěstí začalo obracet. Irácký „parní válec" se zastavil a Iránci přešli do řady protiofenzív, které nakonec donutily Saddáma Hussaina stáhnout své jednotky zpět na hranice. Boje přešly do podoby zákopové války (ne nepodobné 1. světové válce v Evropě). Irán, který v té době měl 50 milionů obyvatel, si mohl vyčerpávající poziční válku dovolit. Irák, který měl jen 18 milionů obyvatel, musel začít šetřit životy svých vojáků (samozřejmě ne ze soucitu, ale z čistě pragmatických důvodů).

Iránští náboženští vůdci si uvědomovali svou převahu v živé síle a proto se rozhodli stůj co stůj prorazit irácké obranné linie a dobýt několik strategických oblastí ve střední a jižní části fronty, včetně druhého největšího iráckého města Basry. K uskutečnění těchto ambiciózních plánů se rozhodli vytvořit jednotky mladých dobrovolníků Basij e-Mustazafin (zkráceně nazývaných Basij - vyslovuj Basídž). Do těchto jednotek (zejména ke konci války a často násilně) odváděli mladé chlapce ve věku 12 - 18 let (pro osoby nad 18 let platila všeobecná branná povinnost a byli odváděni k pravidelné armádě nebo islámským Revolučním gardám), čímž naprosto pohrdavě porušovali mezinárodní úmluvy a dostali se tak na stejnou úroveň jako nacisté s jednotkami Hitlerjugend (pouze s tím rozdílem, že nacističtí organizátoři a vůdci Hitlerjugendu byli po 2. světové válce odsouzeni Norimberským tribunálem, kdežto islamističtí váleční zločinci vládnou Iránu dodnes).

Dětští bojovníci jednotek Basij míří do války, ze které se již naprostá většina z nich nevrátí.

Hlavním organizátorem jednotek Basij byl ajatolláh Chomejní, který dne 20. března 1982 ve svém projevu při příležitosti iránského Nového roku mimojiné vyzval, aby se děti účastnily války. Následkem této výzvy se začali hlásit do akce tisíce dětí, zejména z chudých venkovských rodin, které byly svými nevzdělanými rodiči vedeny k tvrdému šíitskému pojetí islámu. Taktika dětských jednotek Basij byla jednoduchá - v houfech hnaných kupředu dospělými veliteli, často nedostatečně (pokud vůbec) vyzbrojeni, prakticky bez jakéhokoli vojenského výcviku a vybaveni červenými páskami omotanými kolem hlavy (hlásající velikost Alláha) se vrhali do minových polí před iráckými obrannými liniemi, aby v nich našli průchody, pro pravidelné jednotky, které postupovaly za nimi. Jejich „propustkami do ráje" se měly stát levné čínské plastové klíčky, které jim jejich velitelé před akcí zavěšovali na šňůrce na krk (a které měly sloužit k odemčení nebeské brány).

„Přicházeli po stovkách, často přímo přes minová pole a šlapali po jejich rozněcovačích, jak k tomu byli zřejmě vycvičeni," uvádí ve svých vzpomínkách jeden irácký důstojník, jenž užasle spolu se svými muži sledoval postup těchto chlapců proti svému obrannému postavení: „Křičeli „Alláhu Akbar" (Bůh je veliký) a protože se pořád blížili, naši vojáci začali střílet. Těžké kulomety ráže 12,7 mm je doslova kosily. Naši vojáci byli osmnáctiletí nebo devatenáctiletí, jen o pár let starší než děti před nimi. Viděl jsem jak jim tekly slzy, když museli do těch chlapců střílet."

Iránský dětský bojovník – islámistická obdoba Hitlerjugendu.

Děti byly do jednotek Basij rekrutovány mulláhy (islámskými duchovními), kteří chodili po základních a středních školách a prováděli zde svá kázání. Mnozí učitelé nebyli tímto „vymýváním mozků" nadšeni, ale ze strachu o své zaměstnání a svůj život se raději zdržovali jakýchkoli námitek. „Mulláhové vyprávěli o skvělé islámské revoluci a ajatolláhovi Chomejním, který nás osvobodil z rukou Američanů. Potom jsme museli provolávat „Smrt Americe! Smrt Izraeli! Smrt Saddámovi!" a mulláhové říkali, že je to čest bojovat za islám a stát se jeho mučedníkem."

Dalším propagandistickým náborovým nástrojem se staly televizní pořady, ve kterých vystupovaly již odvedené děti a vybízeli své vrstevníky k tomu, „aby jako vojáci islámu bojovali proti nenáviděným Iráčanům. Proklínali Iráčany a všechny Araby (Iránci jsou Peršané, ne Arabové - poznámka autora) a vyzývali ostatní, aby se přidali k jejich boji."

O cynismu a naprostém pohrdání životy vlastního národa ze strany iránských duchovních vůdců vypovídá část projevu, který přednesl ajatolláh Chomejní dne 28. května 1988: "Nezáleží na ztrátách, protože se odehrávaly na svaté pouti. Nic nebylo ztraceno, co by nás mohlo znepokojovat, ani jsme neutrpěli ztráty, kterých bychom měli litovat."

Co říci závěrem? Během irácko-iránské války se válečných zločinů dopouštěly obě strany (mučení a vraždy zajatců, použití bojových otravných látek, raketové ostřelování a bombardování civilních cílů atd.). Problémem ale je, že ti, kteří tyto věci organizovali a řídili na iránské straně jsou dodnes stále u moci (např. současný iránský prezident Mahmúd Ahmedínedžád, který byl příslušníkem Revolučních gard).

Islámský režim v Iránu je nebezpečným šiřitelem radikální náboženské ideologie do ostatních částí muslimského (Libanon, Egypt, Súdán, Somálsko, pásmo Gazy atd.) a křesťanského (Francie, Velká Británie, Belgie, Nizozemsko atd.) světa. Je potřeba se na tuto skutečnost dívat bez jakýchkoli pacifistických ideálů. Náboženská vláda radikálních islámských kleriků nešetřila životy vlastních dětí a civilního obyvatelstva a na nějakém budování „míru a přátelství mezi národy" (jak si někteří naivní a zpohodlnělí Evropané - kteří přes 60 let nepoznali válku na vlastním území - myslí) jim pramálo záleží. A pohádce o tom, že Irán využije jadernou energii výhradně k mírovým účelům snad může věřit pouze člověk historie neznalý.

Jaderný teokratický Irán? Děkuji, nechci.

Citace v textu (vzpomínky iráckých a iránských válečných veteránů) byly použity z knihy The Iraq-Iran War 1980-1988, Essential Histories, Osprey Publishing Ltd. 2002.