Ať žije císař deset tisíc let!

Fanatismus. V historii bylo mnohokrát využito tohoto rozpoložení lidské mysli k dosažení náboženských, politických nebo vojenských cílů. Obvykle však jaksi automaticky předpokládáme, že toto slepé, vášnivé nadšení bývá využíváno především v méně rozvinutých kulturách, popřípadě jsou jím ovlivňováni méně vzdělaní nebo inteligentní lidé. Jako příklad se dnes nejčastěji uvádí islámský náboženský fanatismus. Málokdo si však vzpomene na japonský nacionalistický fanatismus z období 2. světové války, který byl podporován a řízen ze státní úrovně. Mnozí lidé na „západě" si dodnes nedokáží zodpovědět otázku, jak je možné, že se Japonsko - se svou obrovskou historickou a kulturní tradicí - dopouštělo takových strašných zločinů na svých obyvatelích a dodnes se s touto kapitolou své minulosti nedokázalo vyrovnat. Na sklonku války v Tichomoří se díky tomuto vypěstovanému fanatismu zvrhla americká invaze na ostrov Saipan v jeden z nejkrvavějších masakrů japonských vojáků i civilistů v novodobé historii.

japonsky sebevrah

Dne 15. června 1944 se začaly americké jednotky (2. a 4. divize námořní pěchoty a 27. pěší divize) vyloďovat na ostrově Saipan. Ten měl, po obsazení, sloužit jako letecká základna dálkových těžkých bombardérů B-29 Superfortress k útokům proti Japonsku. Z tohoto důvodu měla obrana Saipanu prvořadou důležitost a na ostrově se nacházelo 31 000 japonských vojáků a 22 000 civilistů. Japonci na ostrově vybudovali řadu obranných postavení - od jednoduchých okopů pro jednotlivce, přes betonové pevnůstky pro několik osob, až po masivní jeskynní labyrinty, které sloužily jako úkryty a skladiště.

I přes tvrdý odpor se americkým jednotkám podařilo úspěšně vylodit a začaly postupovat do vnitrozemí ostrova. Již po několika dnech od vylodění začaly japonské jednotky používat taktiku sebevražedných útoků lidských vln. Japonci těmto útokům říkali „gjokusaj". Spojenci pro ně měli označení „banzaj útok" (v japonštině - "banzai totsugeki"). Tato taktika byla na počátku války používána japonskými důstojníky značně lehkovážně, přičemž docházelo k obrovským ztrátám vlastních vojáků. Spojenecká palebná převaha však nakonec Japonce přesvědčila, že  využití tohoto stylu boje by mělo být pouze v klíčovém momentu, na klíčovém místě, nebo jako gesto posledního vzdoru v bezvýchodné situaci.

Japonští vojáci v roli „nikudanů" ("živých projektilů") vyráželi do masových ztečí za bojového pokřiku „Tenno hejka banzaj!" ("Ať žije císař deset tisíc let!"). Byli vyzbrojeni vším - kulomety, puškami, ručními granáty a improvizovanými náložemi. Ti, pro které nebyly zbraně, si je vyrobili z dostupných prostředků - bajonety přivázané na dlouhé bambusové tyče, nabroušené kuchyňské nože, kameny a rozbité skleněné láhve. Japonci prakticky nerozlišovali mezi vojáky a civilisty (a to jak vlastními, tak nepřátelskými), a proto se i od civilního obyvatelstva očekával odpor až do posledního dechu. Například při bitvě o ostrov Ješima (v poslední fázi tichomořské války u Okinawy) se útoků proti americkým postavením účastnily i ženy (některé s nemluvňaty přivázanými na zádech), děti a starci.

Na Saipanu došlo, podle dostupných historických pramenů, k největšímu „útoku banzaj" v celém průběhu války. Američané zde do 6. července 1944 zatlačili zbylé japonské obránce a civilisty (přibližně 3000 vojáků a několik tisíc civilistů) na severní stranu ostrova. Toho dne vydal japonský velitel generálporučík Jošicugo Saitó rozkaz k poslednímu sebevražednému útoku: „... zbývá pouze smrt, avšak po smrti následuje život. Využijte tuto příležitost k prokázání skutečné odvahy Japonců." Ihned poté generál spáchal seppuku (rituální sebevraždu), kdy si tváří obrácenou k Japonsku rozpáral mečem břicho a jeho pobočník dokončil práci ranou z pistole do hlavy. Poté ho následoval jeho zástupce i řada štábních důstojníků. Většina obyčejných vojáků a civilistů, kteří se mezitím připravovali k útoku, propadla „šiniguruj" ("šílenství smrti"), které bylo umocňováno podáváním velkého množství saké (rýžového vína). Někteří si omotali končetiny obinadly, aby si mohli v případě těžkého zranění zaškrtit krvácení a pokračovat v boji.

Japonci zahájili útok dne 7. července v 4:45 ráno. Valili se jako nezadržitelná lavina, když se vpřed řítila jedna lidská vlna za druhou a zdálo se, že jim nebude nikdy konec. Hordy Japonců se draly vpřed s hysterickým řevem, v čele s důstojníky divoce mávajícími samurajskými meči. Mnozí útočníci byli raněni z předchozích bojů a sotva se vlekli. Invalidé vedli slepé a ukazovali jim cestu. Jejich agresivní a nelítostný postup, bez ohledu na vlastní padlé a raněné, Američany zaskočil a podařilo se jim na několika místech prorazit obranné pozice. Američtí vojáci byli přinuceni ustoupit a zachytit se na pozicích dále ve vnitrozemí. Tam několik hodin odráželi zfanatizované Japonce. Někteří Američané, kteří měli své pozice na pobřeží, si zachránili život tím, že přeplavali k pobřežnímu korálovému útesu, kde se drželi až do doby, než byli vytaženi z vody záchrannými týmy.

Boje pokračovaly až do večerních hodin, kdy se, po několika hodinách lítého boje, závěrečná japonská zteč konečně vyčerpala a Američané začali likvidovat poslední ukryté skupinky nepřátel. Americké jednotky měly 451 mrtvých a 594 raněných. Japonci na bojišti zanechali 4311 padlých vojáků a civilistů. Ještě na několika místech se později pokusili o protiútoky místního charakteru, avšak bylo jasné, že se japonská obrana ostrova zhroutila. Dne 9. července dosáhly americké průzkumné hlídky výběžku Marpi, nejsevernějšího bodu ostrova. Zde se jim naskytnul pohled na vyvrcholení celé tragedie, když se stali svědky scén, které se jim nezdály ani v těch nejhorších snech. Stovky a stovky japonských civilistů a raněných vojáků páchaly sebevraždu skokem z vysokých skalních útesů. Rodiče házeli dolů své malé děti a potom skákali za nimi. Celé rodiny se shlukly a nechávaly se roztrhávat ručními granáty, které rodiče drželi u hlav svých dětí. Někteří své děti podřezávali a poté se propichovali noži a bajonety.  Američtí vojáci se je snažili uklidnit, odzbrojit a zadržet, ale povedlo se to pouze v malém počtu případů. Z původní posádky ostrova přežilo pouze 921 Japonců a 838 Korejců (kteří sem byli odvlečeni na nucené práce).

Japonská nenávist k „západní" kultuře byla totiž dlouhodobě pěstována oficiální státní propagandou, která označovala Američany a další spojence za barbary, kteří nelidsky mučí a vraží své zajatce. Japonským civilistům byly „vymývány mozky" stejně jako vojákům - bylo jim řečeno, že pokud budou zajati, ženy i děti budou znásilněny a poté bestiálně zavražděny. Propaganda dokonce šla tak daleko, že tvrdila, že spojenečtí vojáci vaří děti a poté pojídají jejich maso.

Svobodník Guy Gabaldon, americký mariňák, mnoho let po válce vyprávěl: "Než jsem opustil Saipan, navštívil jsem zajatecký tábor, ve kterém byli drženi japonští civilisté. Mnozí se stali mými osobními přáteli (Guy Galbadon jako jeden z mála Američanů mluvil japonsky - o jeho příběhu se zmíním v některém ze svých budoucích článků) a chtěl jsem se s nimi rozloučit. Muž jménem Shimabukuro, se kterým jsem se spřátelil více než s ostatními, mě zastavil a řekl: "Guy-sane (san - v japonštině "pane"), před tím, než odjedeš bych chtěl, aby jsi se zašel podívat za někým, koho jsi zachránil před skokem z útesu. Pamatuješ si na tu ženu, kterou jsi chytil těsně poté, co shodila dolů své batole? Lidé, kteří to viděli, říkali, že křičela ať ji pustíš a prala se s tebou - chtěla se také zabít. Ty jsi ji ale držel pevně a nepustil. Pár dnů po tom, co byla přivedena do tohoto tábora, se zbláznila - uvědomila si, že naprosto zbytečně zavraždila své dítě. Pochopila, že vše, co jí bylo o Američanech řečeno, byla lež - že nikdo nebude péct její dítě nad ohněm. Pojď, vezmu tě za ní." Když jsme došli na místo, seděla tam a nehybně zírala před sebe.  Pane Bože, jak smutný to byl pohled! Měl jsem ji tehdy pustit, aby skočila za svým dítětem. To byla ta strašná, tragická tvář války!"   

Americký mariňák v dobytých japonských postaveních.

Mrtví Japonci po sebevražedném "útoku banzaj" proti americkým postavením.

Mariňáci dorážejí raněné japonské vojáky, kteří se odmítají vzdát a nechat odzbrojit.

Mariňák přesvědčuje japonskou matku s dětmi, aby opustily svůj úkryt a vzdaly se.

Mariňáci vytahují z jeskyně dosud žijící japonské dítě. Zbytek jeho rodiny spáchal sebevraždu.

Vyhublý Japonec se synem poté, co se je mariňákům podařilo přesvědčit, aby opustili svoji jeskyni a vzdali se.

Japonská matka se na znamení díků uklání mariňákům, kteří ošetřují jejího zraněného syna.

Útes (dnes pojmenovaný "Banzai Cliff"), ze kterého spáchaly hromadnou sebevraždu skokem do moře stovky Japonců.

Zdroj fotografií z bitvy o Saipan: U.S. National Archives a Life Magazine. Informace čerpány z knih Ofenzíva v Pacifiku (Miloš Hubáček) a Sebevražedné jednotky (Richard O’Neill).