Lidská práva? A co lidské povinnosti, pane Kocábe?

Co mají společného Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a další jim podobní „ochránci" lidských práv? Svou pomýlenou teorii (kterou rádi přenášejí do každodenní praxe), že člověk má nárok na svoje práva bez ohledu na plnění či neplnění svých povinností vůči většímu celku  - společnosti. V demokracii však není práv bez povinností (to by byla anarchie), stejně tak, jako nemůže být povinností bez práv (to by byla diktatura). V demokratickém zřízení se totiž jedná o propojenou nádobu. Lze tedy říci, že názory výše uvedených osob jsou nedemokratické, asociální a podrývají základy funkčnosti naší společnosti.

Je třeba otevřeně uznat, že naše soudobá evropská společnost nenachází žádné odpovídající řešení otázky dětské kriminality. Jistě, dětská kriminalita tu byla vždy, ovšem v některých evropských městech jsou v současnosti těžké zločiny páchané dětmi běžné jako psí rvačky. Slušní lidé se téměř neodvažují chodit do některých čtvrtí svých měst, aby zde nebyli ozbrojenými gangy dětí přepadeni, oloupeni, zraněni či dokonce zabiti. Vraždy, toxikománie, krádeže, útoky a vandalismus jsou v těchto místech běžnou věcí - běžným „odreagováním" mladistvých.

Přitom je zajímavé, že rok od roku stoupá počet policistů a soudců a přesto to na tuto trestnou činnost nemá prakticky žádný vliv. Dalo by se dokonce usuzovat, že tím, že zvětšíme bezpečnostní aparát, nesnížíme kriminalitu. K tomu, abychom snížili dětskou kriminalitu je nezbytné úplně změnit naši filozofii, jakým způsobem k těmto zločinům přistupujeme a jakým způsobem je trestáme.

Podívejme se na to, kdo je to „mladistvý delikvent". Mnozí by jistě řekli, že je to dítě, či výrostek, který opakovaně páchá trestnou činnost nebo přestupky. „Mladistvý delikvent" je protimluv a sám o sobě je tento výraz pomýlený - tak jako celý náš systém trestání a převýchovy dětských zločinců. „Delikvence" znamená „selhání při plnění povinností". Ale plnění povinností je záležitost dospělých - ovšem, mladistvý se stane dospělým tehdy a jen tehdy, když získá povědomí o povinnostech a nadřadí je sobectví, s nímž se každý z nás narodil.

Vychovávali jste někdy štěně? Když vaše štěně udělalo doma na koberci loužičku, rozzlobilo vás to? Ale ono přece nevědělo co a jak, bylo to jenom štěně, že? Pravděpodobně jste mu vynadali, vymáchali mu v tom nos a naplácali mu. A to i přes to, že vám nerozumělo ani slovo, že? Jistě že vám nerozumělo, ale ono si muselo myslet, že se zlobíte. Muselo se učit, že? Ale když už jste mu objasnili, že se to nedělá, jak jste mohli být tak krutí a ještě ho uhodit? Řekli jsme si, že to ubohé zvíře nevědělo, že provádí něco špatného. Přesto jste mu způsobili bolest.

Vynadáte mu, takže ví, že je v průšvihu, vymácháte mu v tom nos, takže bude vědět, jaký průšvih myslíte, a naplácáte mu, takže si to příště zatraceně rozmyslí - a musíte to udělat hned! Potrestat ho později už není k ničemu, jenom ho popletete. I tak se z jediný lekce nepoučí, takže ho hlídáte, přistihnete ho znova a naplácáte mu ještě víc. Naučí se to hezky rychle, ale jenom mu vynadat je plýtvání dechem.

A teď se podívejme na „výchovné" metody naší společnosti vůči „mladistvým delikventům". Tyto děti jsou často chyceny - policie jich každý den zavírá spousty. Dostávají vynadáno? Ano, často velice. Vymáchá jim v tom někdo nos? Zřídka. Noviny a úřední orgány často drží jejich jména v tajnosti - v mnoha zemích (včetně České republiky) to zákon pro zločince pod osmnáct let vyžaduje. Dostanou nasekáno? Rozhodně nikoliv! Mnoho jich nikdy nedostálo výprask ani jako malé děti neboť existuje rozšířená domněnka, že výprask nebo jakékoliv potrestání způsobující bolest působí dítěti trvalou psychickou újmu. Výprask dítěte je mnohými v naší evropské společnosti považován za „krutý a neobvyklý trest". ¨

Nerozumím námitkám proti „krutému a neobvyklému trestu". I když by soudce měl být shovívavý, jeho výroky by měly zločince nechat trpět, protože jinak to není trest - a bolest je základní mechanismus, zabudovaný v nás během milionů let vývoje, jenž nás chrání tím, že nás varuje v okamžiku, kdy něco ohrožuje naše přežití. Proč by měla společnost odmítat takovýto vysoce vyvinutý mechanismus přežití? A k tomu „neobvyklému": trest musí být neobvyklý, nebo není k ničemu. Zpět k tomu štěněti: Co se stane, když štěněti nasekáte každou hodinu? Rozhodně nepochopí, proč ho bijeme a ničemu se nenaučí. Tento trest se pro něj stane běžným a „obvyklým". Znamená to, že trest musí být natolik neobvyklý, aby byl významný, odstrašující a poučný.

Zpět k oněm „mladistvým delikventům". Pravděpodobně nebyli jako malé děti trestáni. Obvyklý postup v naší společnosti je: za první přestupek varování - vyhubování, často bez soudu. Za další přestupky trest vězení, leč často s odložením trestu a mladistvý propuštěn na podmínku. Každý z nich může být mnohokrát zadržen a několikrát odsouzen, než bude potrestán - a i potom to bývá jen vězení, kde sedí s dalšími takovými jako je on a od nichž se naučí dalším zločinným návykům. Pokud se ve vězení dobře chová, obvykle se může vyhnout i většině tohoto mírného trestu a být propuštěn na podmínku. Tento neuvěřitelný postup může pokračovat léta, zatímco jejich zločiny se stávají častějšími a horšími, a nenásleduje za ně trest kromě nudného - leč pohodlného - vězení, a to jen někdy.

Dejme tomu, že svému štěněti jen vyhubujete, nikdy je nepotrestáte a necháte je dělat doma neplechu a občas je zavřete venku do boudy, ale brzy je necháte vrátit se do domu s varováním, aby to příště nedělalo. Pak si jednou uvědomíte, že je to již dospělý pes a stále ještě není vychován - pročež vytáhnete pistoli a na místě ho zastřelíte. To by byl zřejmě ten nejpitomější způsob, jak vychovávat psa, o kterým jsem kdy slyšeli, že? A či by to byla chyba, že z toho roztomilého štěněte vyrostl nekontrolovatelný a nebezpečný pes? Samozřejmě váš!

Naši Kocábové a Stehlíkové totiž, podle své pavědecké a pseudohumanistické filozofie, předpokládají, že každý člověk má morální instinkt. Ale to je omyl, vážení! Člověk nemá žádný morální instinkt. Jediné, co člověk může mít, je dlouhodobě pěstované svědomí. Člověk se totiž se smyslem pro morálku nerodí. Vy jste se s ním nenarodili, já taky ne - a štěně taky ne. My smysl pro morálku získáváme výchovou,  zkušeností a tvrdou prací. Avšak „mladiství delikventi" se rodí bez něj (tak jako všichni ostatní) a nemají žádnou možnost nějaký získat, neboť jim to jejich okolí neumožňuje. To, co mylně nazýváme „morálním instinktem", je vašimi rodiči (a společností) vštěpená pravda, že přežití se může řídit silnějšími příkazy než vaše vlastní osobní přežití. Přežití většího celku - vaší rodiny, vašeho národa, vašeho státu. Tato hierarchie postupuje stále výše a výše po pomyslném žebříčku hodnot.

Avšak „mladiství delikventi" jsou se svým morálním instinktem velice nízko. Zrozeni pouze s instinktem přežít, nejvyšší morální hodnota, jíž dosáhnou, je prachsprostá věrnost skupině sobě rovných, pouličnímu gangu. Ale naší pseodohumanisté se snaží apelovat na jejich „lepší hodnoty", na jejich „smysl pro morálku", na to, že jim většinová společnost „musí  porozumět".

Ale oni nemají žádné „lepší hodnoty"! Zkušenost je naučila, že to co dělají, je cesta k přežití. Pokud štěně nepotrestáme za neplechu, kterou dělá rádo a úspěšně, stává se to pro něj "normální" a "společensky přijatelné".

Základem veškeré morálky je povinnost - pojem se stejným vztahem ke skupině, jaký má sobeckost k jednotlivci. Nikdo těmto „mladým delikventům" nekáže o povinnosti způsobem, kterému by rozuměly - to jest „neobvyklým trestem". Ale naše společnost v níž žijí, jim neustále vykládala o jejich „právech".

Ovšem lidé nemají žádná přirozená práva. Veškerá práva, které máme jsou pouze taková, která uznává společnost v níž žijeme a jsou podmnožinou větší množiny - práv a povinností. Jaké právo na život má člověk, který onemocní nevyléčitelnou formou rakoviny? Jaké právo na život má člověk, který se řítí do oceánu v padajícím letadle? A kdo ze dvou lidí má právo na život, když jeden z nich musí zemřít, aby druhý žil? Právo na svobodu? Svoboda není nezcizitelné právo - pravidelně musí být obnovováno krví vlastenců, nebo navždy zmizí. Ze všech takzvaných přirozených lidských práv, která kdy byla vymyšlena, je u svobody nejméně pravděpodobné, že bude levná, a nikdy není zadarmo.

Mladí pobudové, potulující se našimi ulicemi, jsou pouze příznaky vážnější nemoci naší společnosti - společnosti opájející se mytologií „práv" a ztrácející pojem o svých povinnostech.

Myšlenky a některé pasáže byly převzaty z knihy Roberta A. Heinleina Hvězdná pěchota (Starship Troopers) , publikované v roce 1959 ve Spojených státech.